Ty první v Kanadě se nám podařilo vyhrát. V americkém Lincolnu uprostřed Nebrasky je však mnohem větší konkurence a i zde se budeme rvát o cenné vítězství.

Jestli nás po příjezdu do dějiště americké soutěže něco překvapilo, bylo to zázemí. Na rozlehlé ploše Airparku Duncan v Lincolnu, přímo sousedícím s vojenskou základnou, se totiž nenacházelo vůbec nic. Jenom samolepky vyznačující prostor pro jednotlivé týmy. Žádná elektrifikace apod. Většina týmů si tedy přivezla benzínové agregáty a dostatečně dimenzované stany. Bohužel náš stan o velikosti 3×3 metry poskytuje stín opravdu pouze pro to nejnutnější.

Počasí je tu hodně různorodé v rámci čtyřicetistupňového vedra, které zde již dva dny vytrvale panuje. Během dopoledne se celá plocha letiště rozpálí a rozdílem teplot začíná foukat, což opět působí problémy v paddocku. Byť je povrch letiště betonový, bosou nohou na něm nevydržíte stát. Spotřeba pitné vody a ledu se zde počítá na hektolitry za hodinu. Náš tým tedy vyřešil problém nedostatku vody roztáhnutím plachty v našem pickupu, do které nám místní letištní hasiči ochotně natočili vodu. Vznikl tedy malý „swimming pool“ a chladnička zároveň.

Náš tým hned druhý závodní den úspěšně absolvoval technické přejímky a to jak elektrickou, tak mechanickou část. Následoval tradiční tilt test, rain test a brake test. Jak se ale ukázalo, v divizi elektrických monopostů není absolvování přejímek samozřejmostí a nespočet týmů ukončuje svoje závodní působení již v této části.

V elektrické divizi do této doby prošly přejímkami pouze čtyři týmy (včetně našeho) z více než dvaceti dorazivších. Ostatně v loňské ročníku této soutěže úspěšně dokončil vytrvalostní disciplínu Endurance pouze jeden tým. Vzhledem k podmínkám, jaké zde v Lincolnu panují se nelze moc divit. I náš tým čeká důkladná příprava, především vychlazení „battery packu“, aby v hlavním závodě Endurance na 22 kilometrů nedošlo k jeho přehřátí.

Náš tým se v současné době ukládá ke spánku a čerpá síly na první náročný den dynamických disciplín, konkrétně akceleraci na 75 metrů, skid-pad (jízda v osmičce) a AutoX. Za sebou máme den statických disciplín – business prezentace a prezentace technických řešení. V prezentaci finančních nákladů a jejich snižování jsme dosáhli maximálního počtu bodů, což je pro náš tým velkým úspěchem a satisfakcí zároveň. Na ostatní výsledky a především porovnání se soupeři, teprve čekáme.

Během course-walku (procházení trati piloty) k disciplíně AutoX, naši piloti objevili jednu zajímavost, kterou pojmenovali jako „Past na Evropany“. Jedná se o úsek trati, který byl původně pravděpodobně špatně namalován (v porovnání s plánkem trati), načež při následné kontrole se zjistilo, že v daném úseku chybí kuželka objížděná zprava (druhá kuželka vpravo). Při vjíždění do daného úseku má pilot jen malou šanci zjistit, že trať nevede rovně, ale je nutné objet kuželku zprava.

Připomínám, že AutoX je disciplína, kdy si pilot může trať pouze projít (a zde v Lincolnu je velice dlouhá) a následně zajet pouze dva ostré pokusy na získání nejlepšího času. Není tu tedy velký prostor k zapamatování si úseku.

A proč „Past na Evropany“? Protože na místní rodáky působíme hodně „hrrr“, přičemž místní se prezentují jako rozvážnější, od kterých jsme nejednou slyšeli „slow down“. Ostatně obyvatelstvo USA je mnohem klidnější i na silnici. Nikdo zběsile nepředjíždí a na nekonečně rovných dálnicích si vystačí s rychlostí 100 km/h, kterou všichni dodržují.

O tom ale až jindy v jednom z našich deníčků. Zítra se přihlásíme s výsledkem „Evropské pasti“.